I v soudní síni se někdy zasmějete

Prostřednictvím článků informujete čtenáře mj. o dění na Šumavě a o případech ze soudní síně. Které téma je vám bližší, dá se říci, o čem se lépe píše? Jaký máte vztah k přírodě?

Vezmu to odzadu. Přírodu mám velmi rád, a když to jen trochu jde, snažím se navštívit nějaké místo, které jsem ještě neviděl. Zejména na Šumavě. Velmi rád také houbařím a nejde ani tak o úlovek, byť samozřejmě potěší, jako o chvíle klidu ve voňavém lese. Já si klidu totiž užiji ve své profesi jen minimum.
A co se týče reportáží ze Šumavy a ze soudních síní, tak se nedá říci, že bych něco preferoval. Vždy, a to nejen v těchto oblastech, platí, že něco se píše lépe a něco hůře. Mám-li být konkrétní, tak například nedávná reportáž o cvičení Horské služby v náročném šumavském terénu se mi psala velmi pěkně a pořádně jsem si jí užil, protože jsem byl v kontaktu s lidmi, kteří své práci rozumějí (a s takovými je vždy radost mluvit) a navíc se vše odehrálo v překrásné přírodě. Naopak mě nebaví psát o nechutných politických, ekologických a já nevím jakých ještě tahanicích o Šumavu, byť i toto zpravodajství samozřejmě musím přinášet. A podobné je to v soudních síních. Byť tomu možná nebudete věřit, někdy se tam i zasmějeme, ale většinou je to samozřejmě spíše smutné.

V Klatovském deníku velmi často informujete o problematice Národního parku Šumava. Jaký je váš osobní názor na tento problém?

Myslím, že hlavním problémem Šumavy je fakt, že se do toho, jak to má v tomto krásném koutu naší země vypadat, snaží zasahovat celá řada lidí, kteří s ním nemají naprosto nic společného a často nerozpoznají Železnou Rudu od Srní. Od politiků z Prahy až po ekology, kteří často bydlí v Brně či ještě někde dál. Ale co si myslí ti, kteří na Šumavě skutečně žijí, to téměř nikoho nezajímá. A přitom ti lidé tam bydlí i přesto, že to mají často desítky kilometrů k lékaři, do práce, do školy. I na ně se musí brát ohled, stejně jako na turisty, kteří tam přinášejí potřebné finance, a v neposlední řadě samozřejmě také na přírodu, která potřebuje chránit, aby se zachovala i generacím, jež přijdou po nás. Jestli se místo nekonečného hádání nezačne rozumně konat, může z krásné Šumavy zůstat jen hromada kamení, soušek a brouků.

Píšete hodně o různých neštěstích, jste u toho, když umírají lidé. Jak to snášíte? Není vám někdy z toho smutno?

Je. Samozřejmě, a to vám potvrdí každý hasič, lékař ze záchranky či policista, časem se stanete otrlejším a různé tragédie si tak nepřipouštíte, protože byste se z toho zákonitě musel zbláznit. I tak jsou ale chvíle, s nimiž se těžko vyrovnáváte. Především, když zemře dítě či hodně mladý člověk, to z paměti jen tak nedostanete. Dodnes třeba vidím, když mi přímo před očima zemřel sotva dospělý kluk, který se naboural s autem. A proto mne hodně mrzí, když k podobnému neštěstí jako novinář přijedete a lidé vám nadávají, že jste hyena, která je šťastná z toho, že někdo umřel. To je přece úplný nesmysl. Jedu tam, protože je to má práce a i reportáž z neštěstí patří ke zpravodajství novin. Vím, že se to někomu nelíbí, ale o tragických nehodách a podobně budeme psát i nadále, protože nejde jen o zpravodajství (a přiznejme si, že když se v regionu stane smrtelná nehoda, tak snad každý chce v novinách či na webu vidět fotku a přečíst si, co se stalo),  ale také o memento. Kdyby pohled na zdemolované auto, v němž zemřel člověk, přiměl alespoň jednoho řidiče zpomalit a zachránil mu tak život, má to smysl.

Jak relaxujete?

Musím se přiznat, že někdy jsem tak „hotový", že sebou praštím na gauč a buď zapnu televizi, nejlépe se sportovním přenosem či zprávami, nebo si čtu. Ale snažím se odpočívat i aktivně – rád si zahraji fotbal, teď jsem se nechal zlomit i k procházkám, které jsem dřív moc neuznával, řídě se heslem „kam dojede auto, je zbytečné jít pěšky". Rád si také poslechnu dobrou muziku, především rockovou, mým koníčkem je i teraristika, byť i na ní mám minimum času. Také si rád zajdu s kamarády na pivo, a když si přitom můžeme zahrát kulečník, tím lépe. Nejlépe si ale odpočinu na dovolené, pokud možno co nejdále od Klatovska. Někde, kde mě nikdo nezná, a nemá tedy se mnou potřebu probírat, co napsal nebo by měl napsat Klatovský deník. Rád čtenářům vyhovím, ale někdy je to skutečně poněkud úmorné. No uznejte, komu by se líbilo, kdyby například večeřel s někým blízkým, a než by dojedl, tak by mu hned několik lidí přišlo sdělit, co by měl ve své funkci udělat a snažili se mu vysvětlovat proč?

Už vám někdy někdo vyhrožoval?

Ano, a ne jednou. Beru to ale tak, že to k téhle práci patří. Kriminálníci hrozí rozbitím huby, vlivní lidé se vás snaží zastrašit jinak. Tak to prostě je. Kdybych se nechal zastrašit, tak nemohu tuhle práci dělat.

Kolik redaktorů pracuje v Klatovském deníku?

Tabulkově nás má být pět, ale nyní jsme ve čtyřech, pátého člena kolektivu hledáme. Když si vezmete, že v tomto složení tvoříme nejen Klatovský deník, ale i Týdeník Klatovska, máme bohaté internetové zpravodajství a ještě k tomu se věnujeme různým projektům našeho vydavatelství, tak mi nezbývá než před kolegy z redakce smeknout. On si totiž jen málokdo umí představit, jak je novinářská práce těžká. Každému kritikovi, zvláště těm anonymním „hrdinům" na internetu, bych přál, aby si ji měsíc vyzkoušeli. Ale nechci, aby to znělo jako stížnost, my novinařinu máme všichni rádi, jinak bychom ji nedělali. Tohle povolání totiž musíte dělat srdcem.

Mohou obsah Klatovského deníku nějak ovlivnit i jeho čtenáři?

Samozřejmě, a to hned několika způsoby. Za prvé máme stranu nazvanou U nás doma, na níž rádi zveřejníme příspěvky a fotografie zaslané našimi čtenáři. Tato stránka je věnována i soutěžím, takže pokud jste například našli pořádnou úrodu hub nebo ulovili velkou rybu, neváhejte se pochlubit. Navíc můžete vyhrát i pěknou cenu. Čtenáři ale mohou samozřejmě ovlivnit i obsah zpravodajství, a to tím, že nás upozorní, co se u nich děje. Ať již se něco povedlo, nebo se někomu děje příkoří, rádi přijedeme a vše napíšeme.