O uplynulém víkendu uspořádal spolek Klatovské katakomby už jedenáctý ročník akce, na kterém tradičně nechyběla historická konference nebo requiem sloužené zástupcem jezuitského řádu a mše svatá v jezuitském kostele, obojí za doprovodu dobové hudby v podání klatovského Kolegia pro duchovní hudbu a hudebního spolku Consortium musicum.

Studenti sušického gymnázia uspořádali na Santosu 21. ročník letu ježibab.
OBRAZEM: Na Santosu řádily ježibaby

Podle předsedy spolku Klatovské katakomby Václava Chrousta se cíl projektu naplňovat daří. „Akce si získala popularitu a daří se dostat do povědomí lidí skutečnost, že v Klatovech působili jezuité, že přinesli leccos pozitivního a že jsou neoddiskutovatelnou součástí historie Klatov,“ řekl Deníku Chroust.

Jezuitská kolej v Klatovech vznikla v roce 1637. „Jezuité byli velice často „démonizováni“. My nechceme udělat z černého bílé, ale chceme se objektivně podívat na tehdejší dobu. Byla to nelehká doba, jezuité do Klatov přišli uprostřed třicetileté války. Kromě rekatolizace s sebou přinesli kulturu, což lze vidět na příkladu pátera Adalberta Chanovského z Dlouhé Vsi. Přicházel do vesnic, zpíval s dětmi, modlil se, hrál s nimi hry. Jezuité se snažili lidem říci, že nejsou sami, že existují vlivy přicházející z velkého světa. Proto třeba propagovali latinu jako univerzální jazyk, proto přesto, že sami byli víceméně skromní, jejich kostely jsou krásné. Klatovský jezuitský kostel je vrcholnou památkou baroka, srovnatelnou s podobnými památkami v Praze, Vídni i Římě. Jezuité najímali skvělé architekty, malíře i sochaře, snažili se prostřednictvím kultury kultivovat obyvatelstvo v katolickém duchu,“ přiblížil význam jezuitů Chroust.

Základní škola v Plánici, kde došlo k incidentu mezi učitelem a hajlujícím žákem.
Učitel nic nespáchal, zato hajlující romský žák má problém. A jeho rodina také

Cílem Barokních jezuitských Klatov i dalších akcí spolku Klatovské katakomby je také přiblížit životy jezuitů, jejichž ostatky leží v klatovských katakombách. „Dost často na ně někteří nahlížejí jako na jakousi raritu – podívejte, tady se dochovala tři sta čtyři sta let stará těla. Ale jde o ostatky živých lidí, jako jsme my, kteří měli své radosti, starosti, touhy a po kterých zůstalo nějaké dílo,“ upozornil Chroust.