FOTO: Fenka porodila rekordní počet štěňat

Dvanáct štěňat je u tohoto plemene raritou. Chovatelka se psům věnuje už třicet let a za celou dobu se s ničím podobným nesetkala.

„Původně jsem chtěla koně, ale to nebylo možné, tak jsem v devíti letech dostala od tatínka štěňátko ovčáka a v té době mě to chytlo. Začala jsem chodit do kynologického klubu, shromažďovala jsem knížky a časopisy o psech a vše mě zajímalo. Třetí fenku v pořadí jsem měla už s průkazem původu a s ní jsem začínala mít úspěchy na soutěžích a výstavách. Pak přišla první štěňátka a pak další, a tak jsem přešla ze závodění na chovatelství,“ sdělila svoji cestu k nynější činnosti majitelka chovné stanice JADRANO Drahuše Jarošíková.

Vždy dávala přednost fenkám, neboť jí největší radost dělají narozená štěňátka. „Nechápu, proč většinou lidé chtějí psa. Mě naopak těší, když vidím ty malé tvorečky, jak před očima rostou, jak se vyvíjejí. S většinou lidí, kterým své pejsky prodám, udržuji kontakt, píšeme si, voláme. Vím i o úspěších, které pejsci mají, a to je pak pro mě i motor pro další práci,“ uvedla Jarošíková.

Dvanáct štěňátek

Před rokem a půl se fence Aimy narodilo deset potomků, přežilo jich z toho sedm, protože někdy nemají všichni sílu, aby přežili. Letos však Aimy 1. prosince porodila rekordní počet, a to čtrnáct štěňátek. Jedno z nich však bylo mrtvé hned po porodu a další umřelo do druhého dne, ale i tak je tento počet ojedinělý. „Dvanáct štěňátek u německých ovčáků je opravdu rarita. Máme sedm kluků a pět holek. Za posledních třicet let jsem neslyšela, že by někdo měl tolik štěňat a všechny je odchoval. Běžně se rodí od šesti do osmi štěňat. Nejnáročnější byla péče o štěňata pro mě a pro moji dceru, ta je jako moje menší já. Štěňátka neměla možnost se všechna dostat ke strukům fenky, aby se najedla, protože jich má tak osm. Takže jsme s dcerou po dvou nebo po třech hodinách chodily a pejsky jsme u struků střídaly. Krmily jsme asi ještě v jedenáct večer a pak zase od šesti ráno. Vždy jsme si dělaly srandu, že jdeme kojit. Nyní už je vše snazší, nemusí se kupovat maso, připravovat věci předem, ale existují už například různé kaše a granule přímo pro štěňata. Protože se narodila štěňátka v zimě, tak jsme se musely starat, aby měla v boudě teplo a sucho,“ popsala péči chovatelka.

Velký počet pejsků změnil postup i při očkování. Většinou se s nimi jezdí přímo na veterinu, ale dvanáct neposedů by zabrzdilo provoz asi na dvě hodiny. Řešením tedy bylo to, že veterinářka jela za nimi.

Smutné loučení

Po očkování však nastává čas, kdy si pro štěňátka mohou přijít noví majitelé. S tím přicházejí i slzy a prázdnota. „Loučení se štěňátky je hodně smutné, hlavně když je jich teď tolik, tak to bude ještě horší. Budou nás opouštět postupně, nikdy je neprodávám najednou. Je to lepší i pro fenu, když je úbytek pozvolný. My jsme vždy ještě tři týdny potom smutné. Teď jsme s dcerou v jednom kole a pak nic. Potěší mě, když pak volají a říkají, jak se pejskům daří. Dávám si hodně pozor na to, komu štěňátko prodám, na tohle jsem vybíravá. Chci vidět, že bude mít dobré zázemí, že o něj bude dobře postaráno,“ prozradila své pocity Jarošíková.

O starost s malými ovčáky se chovatelka dělí se svou dcerou, která má ve své mamince vzor.

„Baví mě starat se o pejsky, jsem ráda na čerstvém vzduchu. Vstávání k nim mi vůbec nevadí, dělám to ráda. Přála bych si mít svého vlastního psa, abych se o něj mohla starat. Nejraději bych měla také ovčáka nebo retrívra. V budoucnu bych chtěla být chovatelkou jako je mamina,“ přiznala patnáctiletá dcera Marie.

Nejdůležitější pro práci chovatele je pochopení okolí. „Musím přiznat, že nemít kolem sebe doma i v práci lidi, kteří mě v chovatelství podporují, dělat bych to nemohla. Jsem moc ráda, že mi všichni ve všem vycházejí vstříc,“ dodala Jarošíková.