Pocit, že se státními penězi mrhá tam, kde zdaleka nejsou potřeba, a naopak nejsou k dispozici tam, kde by být měly, například pro vážně nemocné děti, mám jako novinář často. Hodně intenzivní to je u soudů, kde slýchám mnohé osudy a příběhy. Často se člověku chce smát, ještě častěji ale brečet. Ne nad osudem obžalovaných, ale nad tím, jak mnozí z nich parazitují na společnosti, na slušných lidech, kteří denně pracují a platí daně. Dokladem toho je i soud s Jaroslavem Č., který je obžalovaný z toho, že brutálně týral pět let svoji manželku. O tom, jestli to tak bylo, či nikoli, musí rozhodnout soud, ale jedno je nezpochybnitelné. Jejich nekonečné hádky přišly daňové poplatníky na pořádný balík, který bylo třeba zaplatit za práci lékařů, policistů, státního zastupitelství, zadarmo není ani soud. To platíme všichni z daní, samozřejmě až na hlavní zúčastněné, z nichž ani jeden nepracuje. A když už jsme u toho, jak může někdo, kdo čtyři roky nedělá, práci nemá ani jeho žena a společně živí čtyři děti, mít doma internet a web kameru, pomocí níž komunikuje s milenkou? Zdá se, že sociální dávky jsou více než štědré. Štědřejší, než třeba plat prodavačky, která musí tvrdě pracovat i o víkendu.