Rozhovor se sochařem Václavem Fialou

Široké barokní schodiště do Městské knihovny v Klatovech se během nedávné vernisáže zaplnilo desítkami návštěvníků. Vskutku originální výstavní projekt sochaře Václava Fialy s názvem SOCHY DO BAROKNÍ NIKY pokračuje už pátým rokem. Umělec oslovuje své kolegy z Čech i zahraničí s tím, aby vytvořili sochy pro dvě barokní niky v interiéru bývalé jezuitské koleje. Až do 19. dubna zde vystavuje Vojtěch Míča a Daniel Pešta. Václava Fialy jsem se zeptala.

Jaký pocit máte z výstavy?
Dnes je to v pořadí již 24. a 25. barokní nika. To znamená, že se tu vystřídalo 25 umělců za dobu, kdy experiment dávat moderní sochu do barokní niky probíhá. Pokaždé se velice těším na chvíli, kdy do prázdné, skoro třímetrové niky na honosném schodišti jezuitské koleje umístíme nová díla. Každá socha teprve ve chvíli, kdy se ocitne v bělostné barokní nice a spojí se s architekturou, dostane odlišný význam, než když stojí ve výstavní síni jako solitér. Oba pozvaní autoři připravili velmi zajímavé práce. Obě sochy ve chvíli, kdy jsme je nainstalovali, nás okouzlily. Je to pokaždé překvapení i pro samotné autory vidět svou práci v kontextu s architekturou vrcholného baroka.

Co vlastně může divák vidět v barokní nice označené číslem 24?
Vojtěch Míča udělal jakýsi odlitek niky. Přesněji řečeno odlitek prázdna. Vznikl nezvykle zpochybňující moment. Přístup to je naprosto originální. Tohle do betonu odlité prázdno váží přes 300 kilo, takže jsme si pěkně užili, když jsme objekt do niky instalovali.

A jak byste představil druhé vystavené dílo – sochu do barokní niky č. 25?
Daniel Pešta pracuje s průsvitností. Léta maloval obrazy na poloprůsvitné materiály. Mohl tak malovat obraz z obou stran a dosahoval zvláštních dojmů, vzniklých použitím těchto podkladových materiálů. V jistém čase své tvorby se rozhodl některé obrazy zničit. Rozřezal je na části a ty sroloval. V té chvíli si uvědomil, že vznikly velmi zajímavé svitky, nesoucí fragmenty předchozího obrazu. Pomocí složitých postupů pak zhotovil sloup z poloprůsvitné pryskyřice, do které ony svitky na věky zalil.

V medové hmotě sloupu jsou patrné lastury, ze kterých vycházejí lidská embrya. Původně se jednalo o velkoformátový obraz s embryonální tematikou, který Dan maloval intenzivně šest měsíců. Osud tomu chtěl, že když jsme sloup umístili do niky, jedna prstencová lastura se ocitla mezi volutami lastury, která tvoří štukovou výzdobu barokní niky. Když se podíváte zblízka, uvidíte malý zázrak, který se tu stal. I když tuhle práci Dan Pešta nedělal přímo do klatovské niky, naprosto přesně sem zapadla a to souznění v horní části je nesmírně sugestivní. To jsou ty momenty náhod...

Víte předem, jakou sochu umělci vytvoří? Z jakého materiálu?
Je to prostě otevřená hra. Je mi jedno, z jaké umělecké kolébky dílo pochází. Podstatná je pokora tvůrce a jeho respekt před těmihle barokními výklenky.

Se všemi vystavujícími umělci se znáte. Jak jste se poznal s Vojtěchem Míčou?
S Vojtěchem jsem se seznámil v New Yorku. Byli jsme tehdy oba pozváni do Socrates Sculpture parku v newyorském Queens. On, už tehdy v roli asistenta ateliéru Hugo Demartiniho na pražské AVU, přijel s několikadenním zpožděním a zastihl mě lehce ohořelého se svářečkou nad kusy plechu u East River, kde jsem se zoufalým způsobem pokoušel zhotovit velkou sochu pro výstavu. Trávili jsme spolu týdny urputnou prací ve velmi nesnadných podmínkách.

Nakonec jsme oba své práce dokončili a pak jsme se vrátili domů a dlouho jsme se neviděli. Před rokem jsem viděl jednu jeho práci, která mě nesmírně zaujala. Jakýsi odlitý vnitřek telefonní budky. V té chvíli mě napadlo, že by se třeba chtěl zamyslet nad barokní nikou v Klatovech.

A jak jste poznal druhého umělce Daniela Peštu. Co vás svedlo dohromady?
S Danielem se známe dlouhá léta. Nedávno jsem od něj dostal krásnou knihu Sweet Home. Byla to pečlivě připravená monografie prací Daniela Pešty. Pamatuju si Dana jako grafika, občas jsme si vyměnili nové katalogy svých prací. Daniel v té době maloval velmi křehké obrazy. Nemohl jsem tehdy tušit, že o pár let později začne vytvářet trojrozměrné objekty podobně zvláštní, jemné a průhledné, jako byly jeho obrazy. Když jsem loni spatřil reprodukci sloupu z poloprůsvitné pryskyřice, ve kterém byly matně čitelné obrysy lastur a embryí, vytanula mi v mysli vzpomínka na dávno viděný obraz. “Co to je ?,“ ptal jsem se a Dan mi vysvětlil.

“Po realizaci knihy Sweet Home jsem došel k nečekanému závěru. Monografii jsem připravoval rok a moje tvorba mi připadala marná a zbytečná. Uvažoval jsem o zničení většiny z mých prací. Přemýšlel jsem o ohni, napadlo mě obrazy zakopat do země a nechat je projít postupným procesem rozkladu. Nakonec jsem některé své práce rozřezal, sroloval a převázal provazem. Velice jsem si oddechl a v tomto stavu se mi zamlouvaly daleko lépe. Začal jsem je vnímat jako jinou výpověď. Jako záznam s tajemstvím, jako staré svitky. Měl jsem pocit, že v tomhle stavu je jejich existence možná, ale pouze za předpokladu, že už je nikdo nikdy nerozvine. Proto jsem se nakonec rozhodl tyto srolované fragmenty zakonzervovat navěky v blocích pryskyřice. A právě v jedné nice klatovského kláštera bych rád představil jeden monolit - sloup pod názvem Těm po nás.

Řekněte nám víc o svém projektu. Jak to vlastně celé začalo?
Současné moderní umění je velmi svobodné. Dnes se už těžko podřizuje konkrétnímu prostoru, konkrétní architektuře. To dříve nebývalo. Sochař dělal do přesně vymezeného prostoru. A jedním z typických míst pro sochy byly niky v barokních stavbách. Nika se za staletí vyvinula do přesného proporčního tvaru vůči tomu kterému domu. A mě zajímá odpověď na otázku: Dokáže se současný sochař podřídit stanoveným podmínkám a vytvořit sochu do takového prostoru?

Začal jsem oslovovat kolegy a skoro všechny to zaujalo. Je to prostě experiment a tato jezuitská kolej nabízí několik krásně opravených barokních nik. Takže jsem začal zvát kolegy, a i když jsou to vždy jen dvě vystavené sochy, chci, abychom se k tomu chovali jako k velké výstavě. Protože je v tom cosi zvláštního a úžasného. Dát svou sochu do tak krásného prostoru, jako je barokní nika, která byla dřív určena pro postavy světců. Je nesmírně vzrušující sledovat, jak který autor k úkolu přistupuje.

Jak vás napadl tento zajímavý projekt?
Jednak žiju v Klatovech, mám zde ateliér v tankovém hangáru, a jednak se zabývám sochou do veřejného prostoru na konkrétní místo. A toto schodiště bylo prázdné. Moderní doba přinesla něco, co dřívě nebylo – stěhování soch z výstavy na výstavu. Neexistovalo, aby například umělec převážel své sochy. Ten ji udělal na konkrétní místo a tam byla. Musel silně vnímat prostor, atmosféru, materiál. Musel se podřídit. Také se starověcí umělci nepodepisovali. Oni byli jen prostředníky mezi Bohem a dílem. Až od renesance začal umělec růst se svým já a dnes už to vyrostlo tak daleko, že sami sebe si natolik ceníme, že už často ani nevnímáme okolí. A já chci, aby se tady umělci podřídili danému prostoru a závažnosti poslání.

Tento výstavní projekt už běží několik let. Jak dlouho bude ještě pokračovat?
Běží pátým rokem a bude pokračovat ještě rok, kdy si připomeneme 750. let města Klatov. Byl bych rád, aby se uzavřel, nebo může se uzavřít první etapa a pokračovat v nějaké obměně. Měl by skončit závěrečným zhodnocením a vydáním katalogu a pozvat všechny autory do Klatov.

V tomto projektu vystavují většinou umělci, s nimiž máte osobní vztah. Máte jich ještě hodně?
Tak přesně to není, ale v té malé zemičce, ve které žijeme, se v podstatě všichni, kteří se zabýváme výtvarnou činností, známe. A ty, které chci pozvat dál ? Ono to funguje trošku jinak. Já pozvu hodně lidí, ale někdy to trvá rok nebo dva, než záměr dozraje. Je toho rozjednáno hodně, ale je to projekt, který není nijak dotovaný, já umělcům nemůžu nic zaplatit, jenom je ubytovat a pohostit a ve spolupráci s městskou knihovnou jim poskytnout tyhle dvě niky na úžasném barokním schodišti.

Oni dílo do barokní niky vytvářejí ve své režii, a to i přesto, že jej nejspíš už nikdy nikde nepoužijí. Oproti jiným uměleckým profesím - malířství, fotografii atd. - je socha těžko modifikovatelná pro jiné použití. Právě ona skutečnost, že socha je svázána s konkrétním prostorem, jako třeba s touto nikou, staví dílo do úplně jiné pozice. Socha je taková náročná, drahá, pracná věc, která je z praktického hlediska k ničemu. A to mě i mé kolegy na tom tolik fascinuje!

Hana Sádlíková