Jubileum. Legenda Viktorie Plzeň má sedmdesát

Osobnost Deníku

Věřím, že mi to tam bude více padat, přeje si nýrský fotbalista Tomáš Vágner

Nejlepším hráčem 21. kola krajského přeboru se stal fotbalista FK Okula Nýrsko Tomáš…

Přečíst článek >

Jako hráč nastoupil proti slavnému Bayernu Mnichov, na postu trenéra pomohl milovanému klubu pokaždé, když mu teklo do bot – několikrát s ním postoupil do první ligy. Rád pracoval s mladými hráči a spoustě z nich pomohl do nejvyšší soutěže. „Několikrát jsem si z Viktorky odskočil jinam, ale pokaždé jsem se rád vracel. Živit se fotbalem v jednom klubu po celý svůj sportovní život, to se každému nepoštěstí,“ vyznává se legenda Viktorie, která v sobotu 10. června oslavila sedmdesát let.

Sedmdesátka je příležitost k bilancování. Pojďme zavzpomínat na vaše fotbalové začátky…
S fotbalem jsem začal v osmi letech. Bydlel jsem v Plzni na Borech a na staré škvárové hřiště SK Plzeň, později Lokomotivy, jsem to měl sto metrů. Správce hřiště tehdy dělal bývalý ligový fotbalista Bohouš Kavina a když jsme mu s klukama pomohli, dal nám balon a my si mohli zahrát na velkém hřišti. Měli jsme tam výbornou partu, v dorostu jsme vyhráli krajský přebor a postoupili do dorostenecké ligy. Mými spoluhráči byli Kamil Lodr, Standa Šteif, Karel Velíšek, Petr Klein a další.

V sedmnácti jste už hrál divizi za muže. Jak vás starší spoluhráči přijali?
Bez problémů. V mužstvu byli ostřílení fotbalisté Jáchym, Sekereš, Havrda, Noha, Dušek, Boudík, v brance chytal Zdeněk Rada. Trénoval nás legendární Gusta Moravec. Vybavuje se mi příhoda, jak jsme cestovali vlakem z utkání v Pelhřimově. Já dal gól, vyhráli jsme 1:0 a starší spoluhráči oslavovali vítězství. Mně ale nebylo osmnáct, tak jsem nemohl pít. Na to byl trenér Moravec pes.

V devatenácti letech jste přestoupil do Škody Plzeň. Co to pro vás znamenalo?
Dostat se do Škodovky, to byl sen každého fotbalisty v Plzni a okolí. Ještě v Lokomotivě, kdy jsem měl před vojnou, se na mě jezdili dívat z Rudé hvězdy Cheb a z Dukly Tachov. Nakonec jsem ani na vojnu nešel, dostal jsem modrou knížku (usměje se). Těsně předtím jsem se vyučil mechanikem kancelářských strojů, ale do práce jsem už nenastoupil, protože jsem začal hrát ligu.

Kdo byli ve Škodě Plzeň tehdy vašimi spoluhráči?
Hned po mém příchodu jsme odjeli na třítýdenní zimní soustředění do Žinkov. Bydleli jsme na zámku a já byl na pokoji se Steiniglem, Svidenským a Mírou Štruncem. V té době byli v mužstvu Vacín, Lopata, Plass, Böhm, Mysliveček, Mudra, Hopp, Franta Čaloun, z těch mladších Sudík, Matyáš, Bakič. Já byl v devatenácti letech v mužstvu nejmladší. Trenérem byl Vlastimil Chobot.

Doubravka porazila Rokycany. Výhru režíroval talentovaný Brabec

Vybavíte si svůj první mistrovský zápas?
Bylo to doma s Pardubicemi a já se v něm zranil. Nebyl to ideální začátek, ale pak jsem začal hrát a Škodovce jsem na jaře na postu pravé spojky pomohl čtyřmi góly k postupu do první ligy. Chytil jsem se a začal hrát stabilně.

Kolik peněz se tehdy dalo vydělat fotbalem?
Měli jsme takzvané kalorné šest set korun měsíčně plus prémie za vyhrané zápasy. Když jsem přišel do Škodovky, tak byly prémie nízké, ale postupem času se zvyšovaly. Pamatuji si, že za Jiřího Rubáše to dělalo i tisíc korun za vyhraný zápas. Kromě toho jsme brali zhruba dva tisíce jako zaměstnanci Škodovky – byli jsme vedeni jako techničtí úředníci na středisku 01-56, kde kromě nás byli ještě hokejisté a házenkáři-reprezentanti.
V roce 1970 jste se s výběrem českých ligových hráčů pod názvem Český lev odletěl na zájezd do Jižní Ameriky.

Jak silný zážitek to byl pro fotbalistu, který tři roky předtím hrál divizi?
Prožil jsem něco, na co vzpomínám celý život. Bylo to před mistrovstvím světa v Mexiku a my si zahráli před šedesáti tisíci diváky proti národním týmům Peru, Chile, Uruguaye a Kolumbie. Mými spoluhráči v reprezentaci Českého lva, kterou vedl legendární Rudolf Vytlačil, byl i můj kolega ze Škody Plzeň Franta Plass, Přemysl Bičovský a Pavel Stratil z Teplic či František Veselý ze Slavie.

O rok později jste si zahrál v památných zápasech Poháru vítězů pohárů proti Bayernu Mnichov. Jak na souboje s jedním z nejlepších mužstev světa vzpomínáte?
Zahrát si proti takovým esům, jakými byli Beckenbauer, Meier, Müller, Breitner, byl velký zážitek. Vzpomínám si na společnou večeři, kdy jsme na soupeře hleděli s velkým respektem. I když jsme sice v odvetě prohráli 1:6 a byli vyřazeni, v prvním zápase doma jsme respekt odhodili a byli Bayernu Mnichov rovnocenným soupeřem. Prohráli jsme s ním těsně 0:1.

Aktivní kariéru jste ukončil kvůli zranění, přetrhl jste si achilovku. Byl to impuls k tomu, že jste začal pomýšlet na dráhu trenéra?
Když jsem ležel po operaci v nemocnici a přemýšlel, co se mnou bude dál, přišel za mnou tehdejší trenér Tomáš Pospíchal a nabídl mi roli asistenta, což byla v té době novinka. Byl jsem za to rád, protože lékaři mi ve třiceti letech řekli, že už fotbal nikdy hrát nebudu. Prodělal jsem tři operace achilovky včetně plastiky. Pravou nohu mám od té doby slabší než levou.

Od kterých trenérů jste jako asistent sbíral zkušenosti?
S trenérem Pospíchalem jsme skončili na šestém místě v lize, ale on pak po sezoně odešel do Bohemians a vystřídal ho Dočkal, což byl úplně jiný typ. Hodně nervózní, dokázal vypít i patnáct šálků kávy za den. Byl napojený na docenta Navaru, což byl fotbalový odborník-teoretik, a Dočkal pak nové metody aplikoval při tréninku. Dlouho ale v Plzni nevydržel, místo něj přišel Svatopluk Pluskal, bývalý slavný hráč Dukly a vicemistr světa z roku 1962 v Chile. Sváťa byl praktik a mně v trenérské kariéře hodně pomohl tím, že mi dával velký prostor, za což jsem mu byl vděčný. Kromě přípravy na zápas jsem dělal vlastně všechno.

Pak jste ale trenérskou kariéru přerušil a vydal se na dráhu funkcionáře. Co vás k tomu přimělo?
Tehdy nečekaně v devětatřiceti letech zemřel sekretář Josef Moulis a vedení mě pověřilo jeho funkcí. Sekretář byl jediný uvolněný funkcionář klubu, který dělal vše – a ze všeho nejvíce sháněl peníze. Vydržel jsem to šest let a pak jsem se vrátil k trenéřině. Dostal jsem nabídku z třetiligové Příbrami a moc mě to bavilo. Za půl roku za mnou přišel bývalý spoluhráč a tehdejší sekretář Franta Plass, abych se vrátil do Plzně jako hlavní trenér. S týmem kolem Paula, Homoly, Kovačiče, Kubaty, Vašáka jsme postoupili do první ligy. Poradce mi dělal Václav Ježek, trenér mistrů Evropy z roku 1976.

S Viktorií jste pak postoupil do nejvyšší soutěže ještě čtyřikrát. Na které mužstvo vzpomínáte nejraději?
Výborný tým jsme měli v roce 1993, kdy jsme postoupili po rozdělení republiky do samostatné české ligy a v následující sezoně jsme skončili na pátém místě. Byl to vhodně složený tým z kvalitních mladých hráčů – Šmejkal, Drahorád, Skála, Michal Čaloun, Bečka, Purkart, Vágner, Vlček, Slabý a další. Řada z nich se prosadila v nejlepších českých klubech, a někteří z nich, třeba Vlček, Vágner či Šmejkal, i do reprezentace.

Patřil jste mezi trenéry, kteří dávali v lize šanci mladým hráčům. Jedním z nich byl i David Limberský. Vybavíte si zápas, kdy jste ho poslal poprvé na ligový trávník?
Bylo to ve druhé lize proti Chomutovu, první zápas na jaře. Davida jsem si v zimě vytáhl z béčka. O poločase v Chomutově vystřídal Michala Káníka na levé straně zálohy, po faulu na něj jsme kopali přímý kop, dali jsme gól a vyhráli 1:0. Od té doby zůstal v sestavě a na své místo už nikoho nepustil.

David na sebe upozorňuje nejen svými výkony, ale i průšvihy. Jak ho vidíte vy?
Především jako výborného fotbalistu, plzeňského patriota. Na hřišti je sebevědomý, nenechá se obejít, když něco zkazí, tak ho to nerozhodí. Přiznám se, že mám pro něj slabost a dívám se na něj jinak než ostatní. On má rád fotbal i život. Je to jeden z posledních hráčů v lize, které jsem trénoval v dorostu Viktorky – kromě Limby hrají už jen Martin Fillo v Teplicích a Michal Smejkal v Dukle.

Kromě Viktorie jste několik let trénoval v Bavorsku týmy Regenu a Furthu. Jak na působení v Německu vzpomínáte?
Já na angažmá v Německu vzpomínám moc rád, i když začátky nebyly snadné. Šel jsem za hranice s tím, že umím slušně německy. Na prvním tréninku jsem ale zjistil, že neumím skoro nic (směje se). Časem se to ale podalo. V Regenu jsem působit dokonce dvakrát a při mém prvním angažmá se nám podařilo postoupit dvakrát po sobě, což byla pro klub velká sláva. Dodnes tam mám přátele.

Pětkrát jste postoupil do ligy s Viktorií, dva postupy jste zažil v Regenu, do třetí ligy jste přivedl Tachov i Domažlice. Dá se o vás říct, že jste postupový specialista?
Něco na tom asi bude. Pohybovat se v popředí tabulky, bojovat o postup, to je něco, co mne motivuje a žene dopředu. Mě prostě baví hrát o nejvyšší mety.

Kromě třetiligových Domažlic a Tachova jste trénoval také divizní celky Rokycan, Chrástu a Doubravky. Proč jste si vybral právě tyto kluby?
Protože to byly kluby, kde pracovali lidé zapálení pro fotbal. Rád vzpomínám na spolupráci s Vladimírem Chaloupkem na Doubravce, Luďkem Vokounem v Chrástu nebo Jaroslavem Ticháčkem v Domažlicích. S ním ostatně spolupracuji dodnes, jezdím na zápasy, sleduji hráče, které mi on vytipuje. Jarda Ticháček je člověk, bez kterého si fotbal v Domažlicích neumím představit. Vážím si ho jako odborníka i jako člověka.

Chodíte na ligové zápasy Viktorie?
Teď už málo. Přiznám, se, že současný fotbal, svázaný taktikou, kdy se hraje především na držení míče, mi neimponuje. Co se týká Viktorky, nejvíce se mi líbila hra za trenéra Vrby, když ji na hřišti dirigoval Pavel Horváth. Jeho geniální přihrávky na desítky metrů přesně do nohy, to už dnes v lize nevidíte.